Zážitek během pochodu do Prčice, který ve mně vyvolal pocit vděčnosti

Chci se s vámi podělit o můj včerejší zážitek během pochodu do Prčice, který ve mně vyvolal pocit vděčnosti za svou seberozvojovou cestu. Po 30ti kilometrech chůze a zároveň 5 km před cílem, jsme došli (já a můj manžel) malého kluka, odhadem mu bylo tak 11 let, který držel v ruce dřevěnou větev a šťoural se jí v hluchavkách. Po chvilce šťourání, hluchavky se zklamaným výrazem a hozením rameny opustil a vrhl se do dalších hluchavek, které byly dál po cestě. Pozorovala jsem, co v nich hledá, ale nepřišla jsem na to (pokud vás něco napadá, budu ráda, když mi napíšete, protože mi to vlastně stále vrtá hlavou:-)).

Po celodenní chůzi jsem už byla „vypnutá“, v totálně klidovém režimu jsem vnímala (kromě bolavých nohou), už jen okolí kolem mě. V tu chvíli se na scéně objevila maminka onoho kluka: „Kde seš? Už mě to nebaví! Pořád se jen zastavuješ! Kluk odpovídá: „Mami, promiň, ale tady byly hluchavky a já jsem neodolal.“ Maminka: „To mě nezajímá. Říkám ti, že půjdeš vedle mě, ani o krok vzad. O půl 4 jsme měli být u babičky a je 5 hodin. To je naposledy, co jdeš Prčice. Už tě nikdy nevezmu s sebou, to jsem se teda zase poučila. To půjdeme celý den…“ Kluk zklamaně a smutně koukal do země a zmohl se říct jen: „Mami, ale to není žádný závod, žádný maraton.“ Maminka okamžitě zareagovala: „No to opravdu není, to už bychom byli 6 hodin v cíli…“ a v tomto duchu to pokračovalo další 3 km, než jsme tuto dvojici přestali míjet.

Vnímala jsem celou situaci, emoce obou dvou. Kluka, který si užíval přítomný okamžik, přírodu kolem sebe, zábavu, kterou si vytvořil a vzápětí zklamání a smutek a možná i pocit křivdy. A na druhé straně maminku, která si vůbec neuvědomovala, co prožívá ten kluk, byla zapadlá ve svém stereotypu, uspěchaná a nervózní, zřejmě z toho, že něco slíbila babičce.

Celá tahle situace krásně vykresluje principiální chování mnoha lidí. Sami sebe úkolujeme, dáváme si limity a termíny, které se pak podvědomě a autopilotně snažíme dodržet a dostáváme se do stresu. Přitom my jsme ti, kteří se vědomě mohou zastavit a svůj stanovený úkol přeplánovat nebo úplně zrušit. My jsme tvůrci, my se rozhodujeme, co uděláme. V případě maminky to mohlo být vzít telefon a zavolat babičce, že celý pochod trvá déle, než předpokládala, a proto přijedou až navečer. Ovšem my mnohdy děláme to, co chtějí druzí, to, co očekávají, a neumíme se postavit sami za sebe. Já jsem během celé situace vnímala dva pocity, na jedné straně soucit a na druhé velkou vděčnost za to, že díky práci na sobě umím svého autopilota vypínat a vzít řízení do svých rukou.

Zkuste i vy vnímat své pocity, a když ucítíte tlak a stres, zastavte se a uvědomte si, co vás do něj dostalo a jak se ho právě teď můžete zbavit. Ucítíte obrovskou úlevu, když zjistíte, že nemusíte být oběťmi svých vzorců chování a jimi vyvolaných pocitů, ale své chování můžete vědomě řídit. Aneta

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů