Ostatní nás často soudí za to, na co sami nemají odvahu

Měli bychom přece žít podle společenských norem, měli bychom mít doma uklizeno, měli bychom se hýbat, měli bychom chodit každý den do práce, měli bychom hned odepsat na zprávu, měli bychom mít navařeno, vypráno a vyžehleno, měli bychom se pořád usmívat, …měli bychom, měli bychom, měli bychom…

To je tolik „mělibychomů“ že pokud je budeme všechny přijímat, nebudeme dělat nic jiného, než to, co je od nás očekáváno. Navíc každý má svůj jiný „mělabys“, který nám doporučuje. Jeden aby se z toho zbláznil. Jenže co s tím?

Když si to děláme po svém, přichází často kritika z okolí. A pokud nejsme dostatečně ve své síle, tak nám to ubližuje. Proto často děláme, co chtějí druzí. Máme strach, že by nás posuzovali, že by nám něco vyčítali, že by nás kritizovali, pomlouvali a vadí nám i to, že by si o nás jen mysleli něco špatného. Vyhýbáme se vlastní bolesti, a tak raději nevyčníváme z řady, neprojevujeme se, nevyjadřujeme nahlas své názory.

Nezpíváme nahlas, protože to neumíme dokonale, netančíme jen tak, protože bychom byli za exoty, nejdeme na společenskou akci, protože nemáme na sebe něco extra…

Ano, někteří lidé mají nutkání posuzovat, hodnotit, určovat, že by se někdo druhý měl chovat tak či onak, nebo naopak, že by se takhle chovat neměl. Že by měl udělat to, nebo nedělat tamto.

Ve skutečnosti nás ostatní soudí za to, že nežijeme podle společenských norem, ale často si uvnitř přejí mít odvahu udělat to samé. To, co nám vadí na druhých, jsou totiž naše vnitřní slabá místa.

Když jsem šla v létě na Divokou Šárku, byla tam krásná, upravená starší dáma, měla prošedivělé dlouhé vlasy. V uších měla sluchátka a tančila. Doslova tančila přírodou. Hned mě to zarazilo, cítila jsem takový zvláštní pocit studu, vzápětí jsem si v duchu řekla: „Kéž bych na to jednou měla odvahu i já.“ Zajímavé ale bylo sledovat další kolemjdoucí a jejich výrazy. Myslím, že si to dovedete představit.

Podobný zážitek jsem měla, když jsme scházeli ze Sněžky, bylo to na konci října a bylo celkem chladno. Přesto přímo před námi šli dolů muž a žena úplně bosky. A my měli příležitost vyslechnout si protijdoucí turisty těsně po tom, co minuli tento nekonvenční pár. Slovo „blázni“ bylo nejčetnější.

Kdo má ovšem patent na správnost? Z jakého titulu někdo někoho posuzuje? Kdo určuje, že jeho názor je ten správný?

Proto, jak píše Don Miguel Ruiz v knize Čtyři dohody, neberte si nic osobně. Respektujte, že je to pohled druhého člověka, který je jeho, netýká se Vás. Každý jsme jiný, každý jsme v jiné životní fázi a máme za sebou jiné prožité zkušenosti. Sami víme nejlíp, co je pro nás dobré. Máme právo být sami sebou a povinnost dovolit být sami sebou i ostatním.

Pokud se teď sami chcete podívat trochu víc k sobě, můžete si zdarma udělat Test emoční úrovně, který Vám pomůže se v sobě víc zorientovat.

Komentáře
  1. Koloman napsal:

    ❤️Anetka a Katka❤️
    Ďakujem veľmi pekne za nádherný článok veľmi sa mi páči
    Anetka prajem tebe aj Katke krásny večer Koloman

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů