Když neumím říct NE

Co se děje, když neumíme říct NE a postavit se za sebe?

Obzvláště tohle neumíme říkat my ženy. Bereme ohledy, chceme klid, žádné konflikty a napětí.  Neumíme to,  protože jsme byly takto vedené, k chápavosti druhých a k pomáhání druhým. Reagujeme jednoduše podle své podstaty. Naší doménou je totiž empatie, opečování druhých, harmonické vztahy, takové obrušování ostrých hran.

Vede to ale k tomu, že v mnohém ze svého slevíme, upozadíme se, odložíme „to své“ na jindy. Přesvědčíme v tu chvíli samu sebe, že to přece pro teď zvládneme, vydržíme, že to přece nic není. Přesvědčíme se, že nemůžeme být tak sobecké.

Ale ona v tom určitá sobeckost je. Možná si to nechceme přiznat, ale tak trochu kalkulujeme… Někde v koutku si přece jen říkáme, že tím, že pomůžu druhému, pak bude konečně i prostor pro mě, že to stejné pak udělají i ti druzí pro nás. Získáme něco za něco. Místo DOHODY, která je o tom, že oběma stranám je v tu danou chvíli dobře, nastoupíme na KOMPROMIS. A ten je trochu o něčem jiném. Když slevím ze svého pro teď já, i když mi nebude dobře, tak příště sleví zase ten druhý, kterému v tom pak taky nebude dobře. Prokazujeme si navzájem dobrou vůli, ale vnitřně jsme netrpěliví, kdy už bude ta naše chvilka….

A ta naše chvilka často nepřichází. Naše očekávání není naplněno. A co víc, druhá strana má zase další a další požadavek. Proč? Protože je na tento model zvyklá. Protože to my dovolujeme. Neříkáme DOST,  neříkáme NE. Nevyjadřujeme jasně svoje potřeby.

Výsledkem je pak to, že jen donekonečna reagujeme na druhé. Rozpouštíme se v jejich potřebách. Ztrácíme svoje hranice. Bledneme a usycháme. Je to pozvolné. Ani si neuvědomujeme, jak mizerně se cítíme. Cítíme lítost, křivdu, zlost, frustraci.

A pak už je to v takové míře, že to nemůžeme v sobě unést. A v emocích vybuchneme. Jinak už to v tuto chvíli nedokážeme. Pliveme kolem sebe nepříjemno a jedovato, vytváříme tlak a dusno, vzbuzujeme v druhých výčitky, jsme zpočátku ironicky štiplavé a pak až sarkasticky bodavé.

Je to naše emoční obrana. Aby jsme ustály ty zbytky sebe. Nejvíc jsme totiž naštvané na sebe. Protože jsme to dopustily. Dopustily jsme to, že jsme se staly nedůležité. Pro ostatní, ale prioritně pro sebe. Cítíme se zneužité. Ale dobrovolně. Zaprodaly jsme se skoro jako prostitutky. A z toho je nám zle. Tohle nechceme. Ale pořád donekonečna si to děláme.

Není v tom dobře nám, ale ve výsledku ani těm druhým, pro které jsme se takto nesmyslně „obětovaly.“

Co z toho plyne?

JE DŮLEŽITÉ:

  • vnímat sebe, svoje emoce, potřeby, stát si za svými prioritami
  • postavit se za sebe, i kdyby to mělo přinést konflikt, rozpor, chvilkovou výměnu názorů
  • když cítíme NE, tak říkáme NE
  • když nám v něčem není dobře, tak to neděláme
  • když nám není s někým dobře, tak s ním nejsme
  • když něco potřebujeme, tak uděláme vše proto, abychom si to zajistily, i kdybychom v tom zůstaly samotné, bez podpory okolí

Neumíte to? Není vám při představě, že se stavíte za sebe dobře? Děsíte se toho?

Nemusíte. Je to jen dovednost, základní komunikační dovednost. Může si ji naučit každý.

Navíc tím pomůžete i druhým. I pro ně to bude přínos, když budou znát vaše jasné názory a hranice. I kdyby to pro ně znamenalo vyjít ze své komfortní zóny. Nebo právě proto. Díky vám mohou pak i oni dojít k sobě samotným. K jejich vnitřnímu klidu, síle a stabilitě. A pak vám spolu navzájem bude mnohem líp. A nebo taky nebude a vaše cesty se rozejdou. I to se může stát.

Rády vás tyto dovednosti naučíme a podpoříme vás v jejich praktikování milé ženy. Naskočte s námi do naší skupinky Žensky a sebejistě.

Jsem průvodkyně na cestách a životních křižovatkách všech, kterým přestala fungovat vnitřní navigace.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů