K čemu nám slouží NEMOC

Všichni se rodíme zdraví. Fyzicky i psychicky. V průběhu života se však setkáváme s nejrůznějšími formami a stupněmi nemocí. Najednou nás nemoc zastaví a my NEmůžeme dál. Co jsme mohli, najednou nejde. Většinou se nám to nelíbí a děláme vše proto, abychom zase obnovili své zdraví a mohli fungovat dál. A někdy i přesto, že se tak moc snažíme, nemoc přetrvává.

Proč? Proč se to děje právě mě? Co dělám špatně?

To, co teď budete číst, se mnohým asi líbit nebude. NEMOCI SI TVOŘÍME MY SAMI. Už totiž vážně dál tak, jak fungujeme NEMŮŽEME. Ale nevidíme to. A mnohdy slyšíme až právě na nemoc.

  • NEMŮŽEME už dál fungovat jako roboti a jet stále na plný plyn.
  • NEMŮŽEME už dál jet v kolejích někoho, jehož cesty vedou úplně do jiných cílů než jsou ty naše.
  • NEMŮŽEME už dál vláčet starosti a strachy těch druhých, kteří se nám zdají na ně slabí.
  • NEMŮŽEME už dál plnit očekávaní druhých a řešit jejich životy.
  • NEMŮŽEME už dál dotovat svojí energií ty, kteří se chtějí jen vézt.
  • NEMŮŽEME už dál žít v tak moc velkém smutku a utrpení, které nás vnitřně stravuje a ničí.
  • NEMŮŽEME už dál ignorovat tak dlouho potlačované naše potřeby.
  • NEMŮŽEME už dál snášet tolik vnitřních negativních a rozkladných myšlenek.
  • NEMŮŽEME už dál žít bez radosti a lásky.
  • NEMŮŽEME už dál jít proti sobě.

Nemůžeme a nevíme, jak to celé zastavit. A tak dlouho se v tom zmítáme, až nás tahle nemohoucnost celé naplní a ochromí všechny naše buňky. A podle toho, co nejvíc nemůžeme, se projeví jako konkrétní nemoc našeho těla.

Když dlouho jedeme na plný plyn, když se řítíme čtyřproudovou dálnicí nebezpečnou rychlostí, kterou si už ani neuvědomujeme, když už toho neseme nadměrně moc, tak náš pohybový systém vypoví svoji službu.

Začnou se blokovat klouby, zkracovat a stahovat svaly, přetrhávat šlachy, lámat kosti, luxovat klouby, slábnout a atrofovat svaly, začnou zánětlivé ochromující bolesti. Naše tělo nás už konečně nějakým, pro nás tím nejnepříjemnějším a nejvíc viditelným způsobem, zastaví. Prostě nás stopne. Řekne a dost!!!

Když žijeme už tak dlouho ve smutku, v neradosti, v samotě, v nepovšimnutí a v nepřijetí, zastaví se v nás tok životodárné tekutiny, zastaví se naše srdce, okysličující krvinky se přetransformují v tiché zabijáky, imunitní systém se ve svém vzdoru obrátí proti nám.

Když už nemůžeme snášet nápor všech negací, výčitek, manipulací a tlaků z okolí, naše mysl začne před tím vším utíkat. A nejlépe se pak schováme v psychických nemocech.

Každá NEMOC NÁM TOTIŽ  PŘINÁŠÍ I NĚCO POSITIVNÍHO, něco, co si jinak nejsme schopni zajistit.

Když totiž dostaneme nálepku s nějakou jasnou diagnozou, lidé kolem nás se začnou chovat jinak. Konečně máme důvod se zastavit, odpočinout si, dělat věci jinak nebo nedělat nic. A je to společností přijatelné a pochopitelné. Až v nemoci jsem do určité míry těmi druhými vyslyšeni.

Nemocí si pro sebe zajišťujeme řadu věcí:

  • MŮŽEME mít konečně pozornost druhých.
  • MŮŽEME si zajistit jejich ohledy.
  • MŮŽEME zažívat laskavější přístup a zacházení okolí.
  • MŮŽEME jen tak odpočívat, protože máme na to potvrzení.
  • MŮŽEME se chovat i neadekvátně, protože k tomu máme důvod.
  • MŮŽEME očekávat od druhých, protože v našem stavu na to máme přece právo.
  • MŮŽEME nedělat nic, protože to máme objektivně těžké, máme svoje alibi.
  • MŮŽEME vyžadovat od druhých lásku, protože se o nás začnou bát a nechtějí nás ztratit.
  • MŮŽEME spoustu věcí, na které jsme jinak nemohli dosáhnout, protože ostatní pro nás udělají všechno.

 

  • NEMUSÍME mít najednou za řadu věcí zodpovědnost. Tu jsme totiž předali okolí, lékařům, sestřičkám, rodinným příslušníkům.
  • NEMUSÍME spoustu věcí řešit, protože máme přece předepsaný klid a odpočinek.
  • NEMUSÍME kultivovat naše vztahy, protože to je přece na druhých, aby se snažili, my nemůžeme.
  • NEMUSÍME kultivovat sami sebe, protože teď na to není přece čas.
  • NEMUSÍME k sobě být upřímní a jít a zpracovávat si naše stíny, protože by to už náš tak podlomený zdravotní stav mohlo ohrozit.
  • NEMUSÍME mít pochopení pro druhé a jejich potřeby, protože teď je to o mě.

A to jsou přesně ty výhody, které nám nemoc přináší a proč v ní také, byť se tváříme, že nemoc nechceme, někdy rádi zůstáváme. To je podstata všech chronických onemocnění, to je princip všech psychických nemocí.

Je to útěk od sebe a od reality.

Jak si tohle dovoluji vůbec napsat, možná se ptáte?

Možná proto, že i já jsem si ve svých 15 letech podobnou nemoc vyrobila. Revmatické onemocnění páteře. Dostala jsem diagnosu Bechtěrevova choroba a informace, že je to nemoc navždy, nevyléčitelná, jen se postupně zhoršující. Léta jsem žila s bolestmi. A schovaná pod touto nálepkou. Než jsem konečně pochopila, proč vznikla a co mi přišla říct a naučit mě.

Už 2 roky žiji bez medikace a bez bolestí. Svoje tělo miluji. Je pro mě zdrojem informací o sobě. Vždy, když nejsem v souladu sama se sebou, laskavě mi připomene, co je třeba.

A touto optikou se dívám i na nemoci druhých. Za každou diagnosou se skrývá specifický lidský příběh. Vidím to každý den, jak v ambulanci rehabilitačního lékaře, tak na koučinkovém křesle.

Co takhle začít jinak? Co takhle svým nemocem poděkovat a rozloučit se s nimi? Ano, je to proces a nic není jen tak lusknutím prstů. Ale je to první věc, jak si do svého života přivolat zdraví. A ve zdraví si pak zajistíme mnohem lepší výhody, než nám je schopná dát nemoc.

Tak VZHŮRU KE ZDRAVÍ 🙂

Pro první orientaci v sobě poslouží určitě Test emoční úrovně, který Vám pomůže odrazit se a zacílit právě na život v souladu a  ve zdraví.

Jsem průvodkyně na cestách a životních křižovatkách všech, kterým přestala fungovat vnitřní navigace.
Komentáře
  1. Lukasz napsal:

    Někdy mají lidé velice citlivou somatiku jako dar, pro lepší komunikaci sám se sebou. Někdy je to opravdu síla, ale musím přiznat, že tam kde jiní mnohdy spadli do dlouhodobé životní bažinky, jsem byl zastavený třeba zlomeninou kotníku, která mne přinesla pohled na věc z jiného úhlu pohledu. V té době bolavé téma, dnes za to děkuji. Prakticky celé žití pozoruji změny ve zdraví, některé méně a některé velmi bolavé, ale až poslední roky se v tom učím číst něco víc, než jen klasické: „To je opruz!“
    Cítím, že když už to tak daleko dojde, tak vždy je o tom, umět přečíst zprávu, které se mi dostává, přijmout ji a nejlépe zařadit do života. Ne vždy je to snadné, ne vždy se to podaří, ale vždy dostáváme nové možnosti.
    Děkuji za úžasný článek. S úctou LK

Napsat komentář: Jana Zrušit odpověď

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů